Léto 24

A je tu mlhavé srpnové ráno. Chtěl bych říct, že léto je v plném proudu a mě prostě vůbec nic nechybí, ale to by asi bylo nejspíš všechno špatně. 

 

Až s odstupem času a vlastně na konci další éry, začínám chápat blog. Teda alespoň si to myslím.

A tak teprve teď se do něj mohu, řeklo by se, trochu propadnout a užít si jeho odkaz. 

Chvilku jsem přemýšlel, že budu psát o štěstí. Jenže štěstí je prchavé stejně jako tohle léto 24. Takže si říkám, že si budu muset najít nějaké jiné téma.

Třeba život nadcházející éry, když ta má se pomalu naplňuje. Jen pro jistotu: naplňuje se opravdu velice pomalu, kdyby náhodou někdo začal číst. Nebudeme si lhát. Doba zla už nějakou dobu je mezi námi, ale teprve teď se nám propisuje do duše a zanechává v ní takovou tu hořkou pachuť. Je přesně jako ta mlha, která je právě tohle ráno. Je neviditelná a jen místy. Na první pohled krásná a romantická, ale ulpí na těle a vsákne se do kůže. Do srdce. Do myšlenek. Začne naplňovat mysl svou zvláštní nostalgií a náhle se to ráno zdá... zrádné.

Pak je těžké uvěřit tomu, že ta mlha se nakonec rozpustí. Že další den bude tak nějak zase o kus lepší i když uvidím to co skrývala. Bolest některých lidí kolem mě. Rozpad naší víry v lidskost. Pak v hlavě rezonuje vše od Lenky Filipové a jejího songu "přátelé" až po neuvěřitelně silný song od AG Fleku "vy vysokých horách".

Nuže... Dost stížností. 

Po pravdě jsem se tak nějak rozhodl, že bych se chtěl zastavit. Tyhle řádky asi nikoho  neosloví a tím pádem mě nejspíš ani nikdo nepodpoří. Ale alespoň na chvilku si budu říkat, že svět je zase fajn. Že mlha je krásná opona, která mě dokáže zase poslat do pohádky. Do dnů, kdy jsem věřil, že svět je místo plné pohody a ne zloby...